Zaprvé jde o morální hazard: země eurozóny se chová jinak v případě, kdy nese plné riziko zadlužování, a jinak, když toto riziko sníží díky programu ECB. Tím, čím se centrální banka snaží řešit situaci zemí v problémech, zároveň vytváří lepší podmínky pro všechny zadlužené země. Mít dluhy bude levnější, země budou mít menší motivaci se dluhům vyhnout.

 
Nákupy vládních dluhopisů také dostávají ECB do oblasti fiskální politiky a snižují její nezávislost. Alespoň podle ortodoxního pohledu na roli centrální banky, který říká, že by se měnové a rozpočtové politiky neměly příliš míchat. Nezávislost centrálních bank se ujala proto, aby vlády nevyužívaly jejich tiskárny k umělému naplňování státních rozpočtů, které by nakonec vedlo k inflaci. Nyní dochází k jinému, nicméně velmi podobnému naplňování státních pokladen. Nákup dluhopisů ECB snižuje náklady na dluh, a tedy jeden z důležitých výdajů státních rozpočtů. Rizika s tím spojená jsou možná dokonce větší než u standardního tištění peněz.


Zatřetí, ECB na sebe bude brát velké riziko. V případě nesplácení dluhopisů může být banka velmi vážně zasažena ztrátou jejich hodnoty. Ještě při restrukturalizaci řeckého dluhu měla ECB vymíněno exkluzivní postavení mezi věřiteli, a odpisy proto měla nižší než ostatní vlastníci řeckých dluhopisů. Od teď by se ale měla ECB v případě restrukturalizace dluhu postavit na stejnou úroveň jako například soukromé fondy. To sice možná zvýší efektivitu těchto nákupů, současně ale přináší riziko velkých ztrát. A také zvýšení nestability v případě další restrukturalizace dluhu jedné nebo více zemí eurozóny. Jenže – má ECB dostatečnou důvěru trhů? Budou jí věřit, že v případě skutečných problémů nebude znovu vyžadovat exkluzivní postavení?


A nakonec, podmínky, které musí země plnit, aby ECB koupila její dluhopisy, zpomalují samotný nástup pomoci. V posledních třech letech jsme byli několikrát svědky toho, kdy Evropa musela ze dne na den vyřešit velký problém. K tomu ale do budoucna potřebuje možnost rychlého řešení, což plán ECB nenabízí. Zůstává také otázkou, jak se banka zachová ve chvíli, kdy by země přestaly plnit stanovené podmínky.


Zatím se jedná pouze o plán. Navíc plán, který nepodpořil jeden člen rady ECB, nejspíše prezident Bundesbanky Jens Weidmann, a tedy Německo. Jenže možnost neomezeně odkupovat dluhopisy zadlužených zemí neděsí jen německé politiky a ekonomy. Nakolik je potom možné brát plány ECB jako jisté? Jedna věc je mít dostatek hlasů pro vybraný plán, druhá věc je mít dostatek vůle a podpory pro jeho aplikaci v případě výrazného zhoršení stavu Španělska nebo Itálie. Dlouhodobá rizika nově představeného plánu ECB jsou vysoká. Jediné, v co můžeme doufat je, že ECB ze všech špatných možností vybrala tu nejlepší.

 

Vyšlo v Hospodářských novinách v pátek 7.9.2012.

O autorovi| Petr Janský petrjansky.cz ; Autor je ekonom IES FSV Univerzity Karlovy a výzkumník think-tanku IDEA při CERGE-EI.