Zvykli jsme si na to, že nejbohatší Češi patří mezi nejbohatší osoby na celém světě. Petr Kellner je v žebříčku miliardářů časopisu Forbes na 110. místě a do první tisícovky se vešli i Zdeněk Bakala a Andrej Babiš.
Zvykněme si také na to, že i průměrní Češi patří mezi nejbohatší osoby na této planetě a i ti nejchudší Češi jsou na tom stále výrazně lépe než většina dnes žijících lidí. Nejenže si ze svých příjmů můžeme většinou dovolit nákup velmi kvalitního zboží a služeb v dostatečném množství, máme i výborné možnosti vzdělávání se, zdravotní péče a také délka našeho očekávaného dožití patří mezi nejlepší na světě.
Bohatství je skvělá věc, ačkoli ne vždy spolu s ním přichází i štěstí a další znaky všeobecného blahobytu. Každopádně bohatství přináší zodpovědnost vůči méně materiálně zabezpečeným. V tomto případě vůči chudým lidem v méně rozvinutých zemích.
Nejchudší lidé nežijí v Česku. To ale neznamená, že jim nemůžeme na dálku pomoci. Tím, jak nám to jde, se zabývá nedávno vydaná studie think tanku IDEA při centru pro ekonomický výzkum CERGE-EI (odkaz pdf, zde web). Společně s kolegyní Zuzanou Řehořovou jsme v této studii poprvé aplikovali i pro Česko osvědčenou metodologii Commitment to Development Index (Index pomoci rozvojovým zemím) uznávaného a vlivného washingtonského institutu Center for Global Development.
Může to být lepší Česká republika se v součtu sedmi kritérií Indexu řadí na dvacáté místo z celkem třiadvaceti hodnocených zemí, a má tak velký potenciál pro zlepšení. Vedle tohoto, ne příliš optimistického, výsledku se snažíme zejména poukázat na to, že rozvinuté země jako Česká republika mohou pomáhat i jinak než prostřednictvím svých peněz, a tedy finanční rozvojové spolupráce, která je jen jedním ze sedmi kritérií.
Index ukazuje, že na premianty – Švédsko, Dánsko a Nizozemsko – Česko nejvíce ztrácí v kritériích finanční rozvojové spolupráce a bezpečnosti, naopak velmi dobrých výsledků dosahuje v mezinárodním obchodu a životním prostředí. Jen lehce podprůměrná je Česká republika v investicích, migraci a technologiích. I v době hledání škrtů existují v českých veřejných rozpočtech možnosti zlepšení pomoci rozvojovým zemím. Často může být pro Českou republiku přijatelnější a pro rozvojové země přínosnější změnit nastavení našich veřejných politik namísto zvyšování finančních prostředků určených na rozvojovou spolupráci. Studie IDEA a v ní uvedené první výsledky ukazují i možnosti, jak tuto roli hrát lépe, než je tomu nyní. Uvedu pár doporučení (některé z nich se aktivní lidé například na ministerstvech a v neziskových organizacích už snaží prosazovat):
• Zvyšme počet stipendií pro studenty z rozvojových zemí a zjednodušme jejich dnes relativně složitou administraci.
• Zvyšme počet povolení k pobytu a práci u nás a zlepšeme zaměření těchto povolení více na nejchudší lidi.
• Česká vláda může při strategických rozhodnutích někdy vzít v potaz kromě zájmu svých i zájmy nejchudších obyvatel planety. A to bez toho, aby to znamenalo zhoršení pro tuzemské obyvatele (a někdy dokonce může dojít ke zlepšení).
• Berme u financování rozvojových projektů a rozvojové spolupráce obecně v potaz nejen oficiální status země jako rozvojové, ale i to, jestli tyto země patří mezi opravdu nejchudší, a tedy s nejchudšími lidmi.
Někdy ještě důležitější než konkrétní doporučení na zlepšení českého vztahu s rozvojovými zeměmi může být změna chápání u široké veřejnosti. Proto – jakkoli někteří z nás můžou mít někdy hlouběji do kapsy – si opakujme: patříme mezi nejbohatší lidi, kteří kdy žili na této planetě. Třeba si tak více uvědomíme své štěstí. A taky snad potřebu a ochotu pomáhat i těm méně bohatým nebo méně šťastným, jakkoli většina z nich žije někde v Africe, Asii a Latinské Americe.
Jak nám to v Česku jde, budeme i nadále moci sledovat pomocí Indexu, který bude od dalšího ročníku zveřejňovat i pro Česko již přímo washingtonský think tank Center for Global Development.
Psáno pro týdeník Euro.
